Lily Anna 👧 - Strana 3 z 8 - Deník Lily Aničky z jižních Čech

V roce 2017 hodně smíchu, vzdoru, opiček, houpání a čokolády

Publikováno 4.1.2017 od autora: Lily Anička / Komentáře: 2

S bráchou jsme na konci roku marodili. Brácha se pokakal dřív, než dojel na pohotovost. Pak se domů vrátil s diagnózou: „ten kluk má herpanginu“. Pak u nás začalo teprve tóčo.

Máma s tátou museli přestat pracovat. Vysávali nám nosy, sráželi horečky. Umývali hračky, uspávali, konejšili. Vlastně až do konce roku 2016. Byla to šichta, i pro nás s bráchou.

Ale pár hezkých vzpomínek jsem si do roku 2017 odnesla.

Umím si upravit vlasy. Sama!

Konečně jsem se začala zkrášlovat. Když mi táta nebo máma nedají gumičku, umím si nasadit čelenku!

Ozdobila jsem stromeček. Táta taky!

Ozdobila jsem stromeček: „Táta taky. Máma taky. Vincent taky. Pes Mimi ne.“

To mi bylo ještě dobře. Táta je šikovnej. Že s nápadem ozdobit stromeček přišel 10 dnů před tím skřítkem, co chodí po střeše a hází dárky oknem. V horečkách bych nepověsila ani baňku.

Skřítek Ježíšek přinesl dárky pro Lilinku

Skřítek Ježíšek přinesl hodně dárků pro Lilinku. Tak přesvědčil rodiče, že jsem byla celý rok moc hodná (o tom vzdoru se nedozvěděl, hurá!). Dostala jsem knížky, autíčka, autodráhu, tričko s panem požárníkem …

… ale hlavně houpací prkno. A tak se houpu. Houpy kroupy! Zatím ani jeden skřípnutý prst, kupodivu.

Sladký nový rok a hodně čokolády

Na závěr roku jsem si dala v Praze tu nejsladší tečku v oblíbené restauraci GamberoRosso. Mimochodem, táta s mámou pomohli týhle italský restauraci připravit web. Tak to maj jako srdcovku. A já už taky. Protože jejich FONDANT AL CIOCCOLATO CON COULIS DI FRAGOLE je prostě boží!

V roce 2017 hodně smíchu, vzdoru, opiček, houpání a čokolády přeje Lilinka!

Co se podařilo/Domov

Až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou…

Publikováno 1.12.2016 od autora: Lily Anička / 0 komentářů

Chodím už 3. měsíc do školky. Jiné, než jsem chodila, když bylo teplo. Ta mě nijak zvlášť nebavila. Teď chodím za Stáňou, Evou, Kubou a dětmi do školky, kde leštím zrcátka, přesýpám, třídím, navlékám korálky a skládám puzzle.

Řeknu to na rovinu. Ještě pořád trochu prskám, když mi táta řekne, že druhý den jedeme do školky. Jen tak. Chtěla bych být doma s bráchou Vincentem a poslouchat nemocnou písničku, na kterou pak máma zavolá doktora Notičku. Ale tak nějak začínám chápat, že mě v životě nečekají jenom radosti, ale taky nějaký ty povinnosti. Brr, no.

Naši usoudili, že mě nesvěří jen tak ledajakým tetám. Dali mě do školky, se kterou má co do činění nějaká Maruška Montessori. A tak chodím tam.

Pěla bych chválu, kdybych to uměla. Protože jsem ale zatím malé opičátko, musí si rodiče vystačit s tím, že do školky dojdu a už nepláču. Ne tolik. Zvykám si. Říká to i Petra, která po nocích píše hodnocení. Jak se máme, co děláme. Jestli to děláme líp a tak. Tak já prý dělám. Že se už prý i usmívám.

Ale táta mi chybí, tak nějak jsem doufala, že ve školce bude pořád. Tak se podívejte, co ve školce dělám:

Mám svůj kobereček a skládám třeba modré válečky. A někdy nespadnou 🙂

Ráda kreslím. Tady zrovna zajíce, který potkal medvěda, který měl za zády schovanou Mášu.

Tady jsem usnula při navlékání korálků.

Zámky, zámečky, zavírátka, vrátka, sponky… Teď už se dostanu do každé kabelky a kufru 🙂

Tak tohle bude něco z prvních dnů.

Skládám svého koníka 🙂

Domov/Kde cestuju

Jak jsme s mámou nakupovali boty

Publikováno 23.10.2016 od autora: Lily Anička / Komentáře: 2

Zatímco brácha je ještě malej a rozplývá se nad látkovým slonem, já už jsme velká a tak jsem mohla na velké nákupy do velkého obchodu ve velké Praze. Teda brácha jel nakonec taky, i když je malej. Ale jenom proto, že jela máma a ne táta. A jak brácha pořád pije mlíko od mámy, tak se musel zabalit a jet taky.

Držme se mámy a nebrečme

Jeli jsme do Prahy. Máma říkala: “Děti pozor, čeká nás výlet do obchodního centra Chodov. Budete hodné, budete se dívat, kde je maminka a nebudete u toho brečet.” Měla jsem dostatek informací. A taky jsem věděla, že jedeme pro boty. Abych mohla skákat v blátivých kalužích, jako prasátko Pepa.

Je čtvrtek. Vyrážíme. Doma se trochu pošťuchujeme s bráchou a zlobíme mámu.

Máma mi v rychlosti obkresluje nohy. Asi abych si měla co vybarvovat. Tak prý ne. Ach jo!

Už jsme tu, už jsme v Praze

Máma parkuje v podzemních garážích velkýho baráku. V tom baráku se staví, vrtá, bourá. Mám dojem, že jsem tu už byla s tátou. Ty podzemní garáže si jsou hodně podobný. Nevyznám se v tom. Vypadá to, že máma taky ne.

Fotí si zaparkované auto. To zná od táty. Táta vždycky fotí číslo, aby si nemusel pamatovat, kde přesně parkuje. Tak to máma dělá taky. Jenže pak se ukáže, že si vyfotila jen auto, to číslo se na fotku nevešlo.

Vjíždíme do obchoďáku. Máme s bráchou trochu vyděšený výraz. Nevím, asi jsme obrázkem naší mámy. Fotíme se pro tátu. Na památku.

lily-anna-oc-chodov — Tati, posíláme ti pozdravení z nákupáku

Zkoušíme, porovnáváme

Zkouším si sněhule. Kupujeme dvoje. Máma porovnává, měří. Já musím chodit, zouvat se a zase obouvat. A pořád ji hlídat. Kam jde. Chci jiný boty, ale máma má prý hlavní slovo. Trochu otrava. Máme vybráno. Jedny na lepší sníh, druhý na horší sníh. Jinak si to neumím vysvětlit.

lily-anna-zkousi-boty — Černý zimní sněhule? Proč né s princeznou Sofií?

Konečně svačina. Mám toho plné sněhule. Dvoje! Hurá do auta. Chodíme chvíli v kruzích. Chápu z toho, že máma hledá auto. Kouká se na fotku v telefonu. Prý si číslo pamatuje, ale moc ji nevěřím, když se přesvědčuje. Zjistíme, že číslo na té fotce není. Naštěstí to nevzdává a do garáže se dostaneme stejnou cestou, jako jsme před hodinou vjížděli do nákupáku. Jo, jistota je jistota.

Před cílovou rovinkou jsem už pořádně ušmajdaná. Máma taky, tahá mě za ruku a nosí Vincenta. Jenže je to máma, tak musí. U Alberta bere nákupní vozík, hází mě do něj a taky jedny boty. Do garáží se vezu jako princezna, tam vozík parkujeme. Už jenom kousek a jsme v autě. Nasedáme a zpíváme si. Zvládli jsme to.

Hledáme výjezd, mámě šrotuje v hlavě víc věcí, poznám to na ni.

“Boty!”

Zůstaly ve vozíku. Ty na horší sníh. Tak doufám, že letos bude jen ten lepší.

“Mami, nebleč. Mám ještě jedny,” myslím si v duchu. A takové jsou ty nákupy s naší mámou.

Domov/Kde cestuju

Svatý klid plný otázek

Publikováno 2.10.2016 od autora: Lily Anička / Komentáře: 2

“Co to je?” ptám se táty a ukazuju na kompostér. Taky na venkovní lavici, kombajn, komín s plechovou korouhvičkou a na oheň v krbu.

“Kde je?” ptám se zmateně probíhající mámy.
“Kdo?” ptá se na oplátku máma.
“Méďa!” máma ho vytáhne z batohu. Cestujeme. Tak tomu říkají naši. Na sklonku babího léta jsme vytáhli paty z našeho Berouna. Zabalili medvídka, vláčky a psa Mimi a jeli dlouho dlouho dlouho. Nejdřív k babičce a dědovi a pak směrem do domečku v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Mám období “co to je”, které pozvolna navázalo na období “kde je”. Mámu i tátu jsem si pěkně vycvičila. Na každou jejich odpověď odborně odpovím: “aha!”
Současně neskončilo období mého ne ne ne ne. Je se mnou zkrátka legrace.

Naši v tom domečku pracovali. Ale jasně, užívali jsme si všichni jako rodina. Včetně malýho bráchy Vincenta, ten byl samo sebou s námi a pořád jedl trávu.

Já se tam naučila a vyzkoušela taky spoustu užitečných věcí:

Třeba uvařit si ráno čokoládu. Pak ji vypít najednou a kváskového chleba koupeného v Čeladné ponechat osudu.
Vyzkoušela jsem si koupání v lavoru.
Spala jsem na půdě, kde přes den bydlel krokodýl!
Bála jsem se šumění rádia, ale pouštěla jsem písničky “Hama” (sama).
Aspoň pár hodin jsem blbla s babičkou a dědou. Chybí mi.
S tátou jsem vymodelovala pejska z plastelíny a uvázala ho na provaz, dokud se nerozpustil.
Vařila jsem polívku v obrovské kádi. Z kapradí, kamínků, dřeva, zátky od piva, kytiček. A pár mých slz, když jsem celá mokrá byla od vaření zatažena k rodinnému ohni.
Hrála jsem si s mámou na indijánku.
Snědli jsem u babičky a dědy ty nejbáječnější bramboráky.

Co se podařilo/Kde cestuju

Vejšlapy, první kluci a táboráky

Publikováno 5.9.2016 od autora: Lily Anička / 0 komentářů

Pomalu si zvykám na roli velký sestry. Je to fuška, to jo. Už jsem mluvila o tom, jak nakupuju pleny nebo venčím Mimi. Dá se říci, že mám pořád práce nad hlavu. Až musím rodiče usměrňovat. Víte, jak se to dělá? Koukám na ně a zakřičím jako opice. Vždycky z toho něco je. Občas si vykoleduju plácnutí přes zadek. Nevím proč.

No jo, mám trochu vzdorovité období. Ale milý rodičové, nemůžu za to! Však já vám to jednou vysvětlím. Že jsem to jako myslela dobře.

Když se tedy Vinta (tak říkám Vincentovi) svěřil, co prožil za poslední týdny, udělám to taky, že jo. Nejsem žádná srágorka.

Takže děcka, připravte se!

1/ Vylezla jsem na rozhlednu Děd – sama. Skoro. Takových 5 kilásků jsem ušla. A to Vinta prosím skoro celou cestu spal. Tak kdo je tady superhrdina?

2/ Chytl mě za ruku kluk – teda jako nebyl to první kluk. Ale mám ho moc ráda. Je to Kája a je velkej a určitě by mě ochránil!

3/ Brácha je jen můj – hraju si s ním, krmím ho, pusinkuju, paseme spolu. Mám ho moc ráda. Už je to můj malej brácha. Navždycky.

4/ Dala jsem si moc dobré špekáčky blízko Loun – mámu chytla nějaká nostalgie či co a vzala nás do Loun. Tam prý prožívala bouřlivý léta, říkala potichu tátovi. Nevím, co tím myslela. Asi tam vzdorovala, jako já teď? Setkala se tam s kámoškou a já pak potkala malou kámošku Lidku. Trochu jsme vejletovali. A nakonec opekli buřta.

5/ Vzpomínka na pruhované léto – Takhle to u nás funguje. Jak ukážu, tak to prostě je. Nebo by aspoň mělo být. Nebo budu křičet. Zvěčnila nás Katka Roflíková.

6/ Naočkovali mě – a dobře to dopadlo. Kdo ví, jakej měla máma strach po prvním očkování (Infanrix Hexa), tak je mu jasný, že u nás se tu noc bouchalo šampaňský. Já jsem ten její strach vůbec nepochopila. Trochu to štíplo a pak jsem od paní doktorky dostala lehce retardovaného bílého tygra.

Domov/Kde cestuju

Jak si užít největší prázdninové dobrodružství

Publikováno 24.7.2016 od autora: Lily Anička / 0 komentářů

Jak? Vydat se za dědou a babičkou na vesnici. Běhat boso, koupat se v potoce, pozorovat šneky, slepice, kozy a ovečky.

Kromě báby v Berouně mám dědu a babičku táááááááááákle daleko. A byla jsem tam, heč! Byly to opravdu žůžo dobrodrůžo prázdniny v Novém Hrozenkově.

Než jsme konečně vyjeli trvalo to strááášně dlouho. Nejdřív jsem soplila já, pak soplil brácha Vincent. Asi proto, že mu rostly zuby. Ach jo, to nás čeká období!

Pořád mi doma táta nebo máma říkali:”Musíš jíst, jinak nepojedeme k dědovi.” A tak jsem jedla, co to šlo. Co by děda dělal, kdybych nakonec nepřijela? Co by dělala babička, kdo by proháněl kočičky, krmil slepice, kropil s dědou zahrádku? Trochu myslím, že to byl od našich podfuk, že bychom nakonec stejně odjedli. Ale budiž, ještě na to párkrát naletím.

Táta mě vzal do potoka na lehátko. Normálně se bojím, ale tohle bylo dobrodrůžo!

S tátou toho mám hodně společného. Na Kyčerce čekáme na občerstvení a tváříme se

Tatru mám doma, to mě musí poslouchat i tahle

“Puta puta posím!” Ty slepice nakrmit dá ale práci

Můj pes. Jmenuje se “pes Mimi”

Prší. Nuda. Dědo, dělej něco

Ségra, zatvař se normálně

Tak že jsi to ty, brácho

Domov

Období vzdoru? Ne ne ne a ne!

Publikováno 26.6.2016 od autora: Lily Anička / 0 komentářů

“Nebudu jíst, ne! Nepůjdu tam, to už vůbec ne! A udělám si to sama,” opakuji pořád dokola, ale vypadá to, že mi rodiče nerozumí. Pořád něco chtějí. Ale já to chci jinak a po svém.

No a co, dorostla jsem do dalšího období vývoje. Období vzdoru není vada.

Pořád teď hledají něco o období vzdoru a jak na něj. Máma si vytipovala 10 věcí a ty ji schvaluju:

Zkuste mě moc nerozčilovat, hraju si.
Bude oběd. Nerušte mě při hře! Nechte mě to dohrát, můj vzdor pak bude o něco slabší.
Nepřikazujte, ale hezky poproste. Raději uslyším: “Dohraj si a pak přijď na oběd,” než “Pojď jíst!”
Mějte dobrou náladu, i když já se vztekám a prosby neslyším.
Mluvte se mnou pořád mile, nezvyšujte hlas.
Nevyhrožujte schováním hraček.
Když už fakt nevíte, co se mnou, raději mě ignorujte, já se sama srovnám.
Pouštějte mi prasátko Pepu, i když jsem plná vzdoru.
Nechte mi to jídlo na stole, já už si pro něj jdu.
Zkuste mě moc nerozčilovat a říkat mi, jak mám držet vidličku!

Jsem svébytnou lidskou bytostí. Vím co CHCI. Co umím SAMA a co je MOJE. Vždyť tohle vědět je pro život tak důležité.

A mám vás moc ráda!

My Tebe taky, Lilinko!

Mám svou kačenku

Tento model jsem vymyslela úplně sama!

Jo, bejt tak zase malým miminkem!

Co se podařilo

Jsem velká slečna s malým bráchou

Publikováno 29.5.2016 od autora: Lily Anička / 1 komentář

Jsem velká slečna a začínám dělat pokroky. Zatímco brácha je malej a rád se vyvaluje nahatej u vody, já už jsem tááákhle veliká. No, protože chodím do školky!

Rodiče se občas strašně naotravují. Ale abych jim udělala radost, občas svolím a řeknu “jo” místo “ne”. To abych dostala “ožih” (ořech) nebo mi pustili mou oblíbenou “Pepi” (prasátko Pepa). Taky se občas uvolím a zakousnu se do jabka. Moc mi chutná, ale to nesmím dát na sobě znát. Ono je fajn bejt taková víc nedostupná a vzdorovitá, aspoň ty 2 víc překvapuju!

Aha, jabko – ožih nemáš, mami?

Udělám ti radost a zakousnu se. Proč ten Vincent nic nemusí?

Vincente, máš na bříšku pořád tu žábu?

Já se ptám proto, že všechno, co vypadá jako žába, je moje!

A směj se, teď nás máma fotí!

Co se podařilo/Domov

Jak jsem šla podruhé do školky

Publikováno 12.5.2016 od autora: Lily Anička / 0 komentářů

Začala jsem chodit do školky. Víte, co je to školka? Já to nevěděla, až do toho osudného dne. Rodiče to se mnou vůbec neprobrali. Vstávala jsem na mé poměry brzy. Dostala jsem šaty s medvídkem a kalhoty, které ven jentak nikdy nenosím.

Máma mě a tátu ráno fotila. Z toho jsem tedy nebyla moudrá. Copak jsem si obouvala boty poprvé? Ale byla jsem zvědavá, kam s tátou jedeme. Vonělo to dobrodružstvím. Víc, než posedávat doma. A s tátou je legrace, tak jsem jela bez breku.

Beru si milované botičky.

Táta mi do nich ještě pomáhá, ale brzy to zvládnu sama.

Že mě máma ráno fotila, to bych ještě skousla. Ale proč proboha rodinné fotky? A takhle ulítlé?

No ale než jsem se nadála, byla jsem celé dopoledne sama ve školce!

Co se dělo tam, nikomu nikdy nepovím!

Tohle je důkaz, kolik mám povinností. Po školce mě čekaly nákupy. No jo, hlavně nezapomenout plíny pro Vincka!

A doma mi rodiče naložili batoh na záda. Prý, abych chodila do školky s úsměvem! Pche. Kdo měl ale tušit, proč a co mi to na záda dávají? Ale žádné strachy. To nejhorší jsem překonala.

A podruhé jsem se taaakhle moc těšila do školky.

Tak táto, pojď už!

Hurá za kamarády! Dvě dopoledne týdně nejsou moc, tak ať si to pořádně užiju.

Co se podařilo/Domov

Mám malého bráchu

Publikováno 1.5.2016 od autora: Lily Anička / Komentáře: 2

Ano, mám malýho bráchu. A je to táááákhle veliká změna. Ale unesu to. Musím, jsem hodně silná. To, že se brácha narodí, se mi rodiče snažili vysvětlit dlouho předtím, než se tak stalo. Jasný mi to ale moc nebylo. Jen máma měla velké břicho a já po ní nemohla skákat.

Ale jednoho dne tu ráno nebyla máma ani táta a probudila mě babička. Tušila jsem. Táta přijel kolem oběda a pak mi mámu ukazoval jen v mobilu. A máma většinou nebyla sama a ukazovala malou spící panenku. Moc jsem se těšila, jak si s ní budu hrát.