„Máte strach z očkování, jako má moje maminka?“, loupla očkama Lily Anička po čtenářích. Je to její deníček a nikdo ji do toho nebude zasahovat.
„Tak máte? Jako ta moje máma?“, zeptala se znovu Lilinka, když neslyšela žádnou odpověď.
„Lilinko, na kutě. Vezmi si stonožku Julinku a mazej spinkat“, pobídla malou Veverku velká Veverka. A tak se Lilinka nechala odnést do pelíšku a nechala maminku vyprávět o jejím strachu z očkování.
Povinné = musíš. Povinné očkování = strach nejedné maminky či tatínka. Jak to bude drobek snášet? Co mám očekávat? Nemůže nastat ještě něco horšího, nevratného?
Jako každého, i nás čekalo první povinné očkování od 2. měsíce. Doktoři nadšeně vypráví, před čím vším to malé nemluvně společně a jednoduše ochráníme. Představte si, jinak by mohlo dostat záškrt, tetanus, černý kašel, dětská obrna, žloutenka typu B a něco ještě více hrůzostrašného, Haemophilus influenzae typu b.
Přišla první varování od kamarádů i známých. Našemu miminku bylo po očkování takhle. A našemu ještě hůř. Strach, panika. Dost, očkovat takhle malou Lily Aničku nebudeme. Vedli jsme dlouhé hovory s pediatričkou. Neočkujte, pokud je dítě na očkovací látku alergické? Jak to zjistíme? Nijak? Pokus – omyl? Nejsme natolik alternativní rodiče, abychom si řekli, že půjdeme proti povinnému očkování, protože věříme tomu, že nepomůže, možná jen spíš uškodí. To ne, věděli jsme, že odklad je na několik měsíců a že nás to stejně čeká.
Lily Aničku jsme nechali poprvé naočkovat v 6 měsících a 3 týdnech. Právě včera. Napadlo mě, jestli má některá z maminek pocit, že se při konečném souhlasu s očkováním bude dít něco, co nemůžete ovlivnit a máte z toho strach, že ji možná pomůže můj článek, ke kterému se chci vracet i při dalším očkování a doplnit reakce Lily Aničky.
Dostali jsme na výběr mezi Hexacimou, Pediacel, a Infanrix Hexa. Prašť, uhoď, bouchni. Rozhodli jsme se pro Infanrix Hexa, má mít údajně méně hliníku.
První očkování (den první, 30. 10. 2014)
Lilinka visela tatínkovi na rameni a usmívala se. Jéé, moje oblíbená paní doktorka. Proč tu ale jsem, nic mi není? Maminka mi sundavá kalhoty. Počůraná nejsem. A proč jsem sakra tátovi na tom rameni. Auuuu, co to bylo? Ne, brečet nebudu, táta mě houpe a vidím mámu, která má ještě větší strach v očích, než já. Já nebrečím, ty jo! Proč mi dávají na zadek tu studenou placku. No to je zase den…
Tak nevím, jestli si tohle Lily Anička myslela, každopádně injekce proběhla s pouhým lehkým zakřivením obličeje. Jako když si někdo dává velký kus citronu. A nebo Lily Anička, když ochutnává vařenou mrkev. Čekali jsme 10 min v čekárně, jestli se něco stane. Nestalo se nic. Lilka koukala na pohádky a měla z toho všeho docela bžundu. Oddechla jsem si, fakt hodně. Ten den ale moc nespala, nedařilo se. Ani v posteli odpoledne, ani na procházce. Večer byla utahaná jako kotě, zívala co chvilku. Ale co bylo zvláštní, nenadávala jako vždycky, když je přetažená. Válela se po dece mezi hračkami, různě se vykrucovala a stále zívala.
Noc jsme ustáli všichni. Lilku jsme chvílemi slyšeli v chůvičce, často se probouzela. Ale neplakala, jen se převalovala. První kníknutí přišlo až o půlnoci. Vzala jsem si ji do postele a krmila to malé stvoření skoro hodinu. A pak asi čtyřikrát ještě za tu noc. U Lilky je to nečekané, spí obvykle celou noc bez nočního krmení.
První očkování (den druhý, 31. 10. 2014)
Vypadá to, že Lilka kromě únavy, malátnosti a nočního hladovění neprožívá nic, z čeho bych měla mít strach. Směje se, komunikuje, bouchá do hraček, nadává, spinká jako andílek. Možná tento den o něco víc. Takže? Budu mít co psát den třetí?
První očkování (den třetí, 1. 11. 2014)
Lilka na oslavě maminčiných narozenin žmoulala svou první chlebovou kůrku. A byla pořádně rozjetá. První část prvního očkování je za námi a máma si oddechuje, že očkování proběhlo bez větších potíží.
Druhé očkování (den první, 9. 12. 2014)
Druhé očkování Lilka naštěstí bez únavy nebo jiných potíží.
