Už je to skoro 2 měsíce, co umřel děda Luboš. Mamka už dlouho poplákávala a já nechápala proč. Ale vždycky jsem ji objala a říkala, ať nepláče. No a jednoho dne děda umřel.
Pochopení smrti
Trvalo nějakou chvíli, než jsem pochopila, co znamená smrt. A že dědu, kterého jsem znala od babičky Zdeny, už nikdy nebude. Odešel. Je v nebi. V tu dobu mi pomáhala koťátka, Flek a Terezka. A pak jednoho den odešla i Terezka.
Pocity, když se řekne smrt
Někdy je těžké najít se v tom zmatku. Pochopit, co to vlastně znamená. Děda byl a není. Loučili jsme se s ním na pěkném místě v Lese Vzpomínek.
Kreslily jsme mu s Vincou obrázky, máma a babička psaly vzkazy a všichni jsme zapalovali svíčky. Máma četla dědovi dlouhý dopis. Terezce táta udělal hrobeček s dřevěným křížem. Jí i dědovi nosíme kytičky. Terezce na hrobeček, dědovi ke kapličce za domem.
Nevím, jestli jsem pochopila, co je to smrt. Ale snažím se tu bolest přijmout. Smrt nevidím jako Kostru nebo Smrtku, protože jsem nic takového nikdy neviděla. Nikdo mě nestraší. No, kromě těch převlečených lidí na Čerta a Mikuláše. Ale to jsem poznala, že to jsou lidi. Nebylo tam ani jedno kopyto!
Když mi je smutno po Terezce, je i po dědovi. A platí to naopak. Vím, jak bolí strach a odloučení. Jak jsem zmatená, když pláču. A když brečí máma. A jak je krásně, když zas vyjde duha a já se můžu smát a nemusím se ničeho bát.
