Domácí opičí dráha pro opičky. Teda děti

Vzpomeňte si na své dětství. Co jste nejraději dělali? No jasně, nejraději jste si hráli.

Dost tu makáme, o tom psal už Vinca. Na zahradě nemáme prolejzky. Leda zaparkovaný valník u chalupy pana J. Dětský hřiště až za humny.

Jsme s bráchou opičky. Odborníci na hry ve svobodné přírodě. Tedy, experti bychom byli větší, kdyby nám do toho máma s tátou nepovídali a někdy nám méně překáželi.

„Nevylívej tu vodu ze sudu, nesahej na vnitřnosti z myši a neber rejska za ocásek (na to je odborník Vinca), neber do ruky slimáka (zase Vinca), nesypej písek, nechoď v ponožkách, nečůrej si tam, kde si hraješ…“

Když nad tím přemýšlím, tak by to možná nedopadlo úplně dobře, kdyby nám rodiče nechali volnou ruku.

Máma jednoho dne bez ladu a skladu položila stavební materiál, žebříky, pneumatiky a fošny kolem pískoviště a postavila nám malou soukromou opičí dráhu. O zábavu bylo postaráno.

Pohyb je pro nás důležitý

Pozor dospěláci! Představte si, že pohybová aktivita je pro nás děti stejně tak důležitá, jako pro Vás zaměstnání. Takže bychom bez pohybu asi umřely. Proto se máma s tátou rozhodli žít v přírodě. Sedí často u počítače a přestěhovat se na venkov byla jediná možnost, jak se nepozabíjet v bytě.

Od prosince minulýho roku žijeme skoro pořád venku. Jasně, v zimě tolik ne. Ale zas se dá chodit na procházky do divokého parku před domem.

Co opičí dráha rozvíjí?

Chodíme bosky po trávě, prknu, v písku, po žebříku nebo po kamenech. Snažíme se udržet rovnováhu, plazíme se a poskakujeme. Snad máma přijde brzy s něčím novým. A doufejme i bezpečným.

Pohybu a létu zdar!

Domácí opičí dráha od mámy je super, ale umím si představit, že by se to dalo spojit i s něčím takovým: