Od ledna jsme byli s bráchou Vincou skoro pořád nemocní doma. Máma s tátou počítali, že se vrátíme do školky tak v březnu. Až nám nepoteče nudle a z očí. A pak se něco změnilo. Jsme doma všichni. Ale jako úplně všichni. Lidi nosí na puse šátky, nikdo nikam nechodí, babička k nám jezdí málo. Chybí mi děti ze školky. Hodně Kristýnka, která se mnou měla oslavit narozeniny.
Čiperkové a dobré duše ve vísce
Na začátku roku jsme byli s bráchou marní, věčně unudlaní. Čím to nevíme. Máma do nás leje roztoky z různých lahviček, ale bohužel, nezabíralo to. Asi nám prostě tělo říkalo, že chcem být doma s našima… Pořád mi teklo z oka. Máma si mnula radostí ruce, že mě bude léčit ona, místo toho, aby nás táta nahnal k doktorovi. Trvalo to několik týdnů, ale měsíček a světlík mi od trápení pomohly.
Pár světlých chvilek bylo. Třeba když jsme doma vyráběli sliz.
Nebo koncert Čiperkové. Neměli jsme lístek, ale dostali jsme se. Bylo to tak napínavé, jestli Čiperky uvidíme! Ale upřímně, první koncert v životě byl mnohem lepší. Jako asi už nejsem úplné prtě, no. 😊
Nebo taky masopust ve Stádleci. Šli jsme za strašidelnou rodinu.
A taky u nás v lese byli milé návštěvy a za dost krátkou dobu jsme spořádali 3 dorty (ano, tři!) od Blanky. To bylo žůžo labůžo…
No jo, ale pak to přišlo.
Jedna dvě, virus jde. Tři čtyři, už zavři... pět šest, zůstaň doma, sedm osm koukej z okna...
Strašák koronavirus, začal obcházet dům od domu a strašit lidi kosou. Zachránit se mohl jen ten, kdo si vzal na pusu hadr.
Máma se nejdřív hodně bála. Jako všichni. Ale teď už na to moc nemyslíme, rodiče přestali v televizi sledovat cokoliv, kde řeknou slovo koronavirus. A to na to páni rodičové čumákovali první týden před večerníčkem a občas i ráno. Špatné zprávy mohou zabíjet. Stejně jako špatný jídlo. To vím taky od našich.
Co děláme teď? Žijeme na zahradě
Nuda? Někdy jo, bez kamarádů to není ončo. Ale jak začalo teplé počasí, jsme s bráchou a tátou skoro celý den venku. Sjíždíme zadkem holou skálu, vozíme s tátou hnůj, stavíme dráhu ze dřeva, vaříme polévky a dorty z písku. Máma taky někdy vyleze z chalupy. Ta je praštěná na kameny, pořád je s ní na zahradě musíme sbírat. Ale bavilo mě sázet kytičky, zasadila jsem kopretiny.
Oslavili jsme narozeniny táty, Vinci i moje. Když slavil v únoru táta, byli u nás lidi z města (cokoliv většího od samoty je už město). Teta Markéta a strejda Zdeňa a děcka. Pane jo, to byl mejdan. A další mejdan s tetou Niky, když měl Vinca 4 roky. No a na moje přijela babička. To už jako bylo na tajňačku. Pssst. Mě bylo 6. Šest!
Tátův dort 
Nakrojený tátův dort 
Vinca a jeho dort s mečem 
Můj dort s koníkem
Dostala jsem kolo!
K šestým narozeninám jsem od táty a mámy dostala velký kolo. Růžové, velké, holčičí. A Vinca dostal to moje. Fakt je, že zatím nejezdíme ani jeden. Tak snad se to už brzy změní.
Co je víc než korona? První zub venku
Když tu byla Markéta a Zdeňa, spadla jsem z toho všeho na h*bu, pardon, na ústa. Začali se mi kývat zuby, asi 4. Katastrofa. No a pár dní zpět, 11.4.2020, vypadl první nejmenší zub. Určitě chápete, že vypadlý zub je důležitější událost než nějaký koronastrašák. Těším se, až dětem ukážu dírku mezi zuby. Je to velký krok k tomu, co mě čeká… Víte, co to je?
Už je venku. Nic to nebylo! 
To je teda díra!
Hola hola škola volá
Lesní karanténa musí jednoho dne skončit. Lidi se začnou víc stýkat, ale mě čeká ještě jeden důležitější moment. Jednoho dne se probudím a budu trochu méně dítětem z lesa. Narukuju do školského zařízení. Těším se? Netěším? Neumím zatím říct. Každopádně budu uzavírat jednu etapu svýho života. Tak se bojím, chápejte.
Lidi, opatrujte se. Jezte dobře. Protože jídlo určí to, jak budeme žít a jestli budeme šťastní, hubení, ze zdravejma zubama (nepočítám mlíčňáky, ty nám prťatům holt musí vypadnout). Nebo jestli budeme nešťastní, tlustí, budou se nám kazit zuby a strašák koronavirus zaklepe i u nás.
