Od ledna jsme byli s bráchou Vincou skoro pořád nemocní doma. Máma s tátou počítali, že se vrátíme do školky tak v březnu. Až nám nepoteče nudle a z očí. A pak se něco změnilo. Jsme doma všichni. Ale jako úplně všichni. Lidi nosí na puse šátky, nikdo nikam nechodí, babička k nám jezdí málo. Chybí mi děti ze školky. Hodně Kristýnka, která se mnou měla oslavit narozeniny.
Čiperkové a dobré duše ve vísce
Na začátku roku jsme byli s bráchou marní, věčně unudlaní. Čím to nevíme. Máma do nás leje roztoky z různých lahviček, ale bohužel, nezabíralo to. Asi nám prostě tělo říkalo, že chcem být doma s našima… Pořád mi teklo z oka. Máma si mnula radostí ruce, že mě bude léčit ona, místo toho, aby nás táta nahnal k doktorovi. Trvalo to několik týdnů, ale měsíček a světlík mi od trápení pomohly.
Pár světlých chvilek bylo. Třeba když jsme doma vyráběli sliz.
Nebo koncert Čiperkové. Neměli jsme lístek, ale dostali jsme se. Bylo to tak napínavé, jestli Čiperky uvidíme! Ale upřímně, první koncert v životě byl mnohem lepší. Jako asi už nejsem úplné prtě, no. 😊
Pokračovat ve čtení →
