Tak tohle si musíte poslechnout.
Máma nás tudle vzala na výlet. Nemyslím teď mraveniště, o tom psal už Vinca. Mám na mysli něco moc velkého. Holčičího. Krásného. Co prostě dělá z každé malé holky velkou maminku. Kočárek!
Pokračovat ve čtení →
Hurá, máme tu prázdniny. No vlastně pořádně ještě nevím, co si pod tím představit. Do školky jsem tenhle rok sice chodila, ale na zkrácený úvazek. Abych jako byla ve čtvrtek po obědě doma a celý pátek s mámou a bráchou.
První rok ve Stádleci mám za sebou. No rok. Chodila jsem do školky všehovšudy 3 měsíce. A poznala milé paní učitelky a nové kamarády. Zajeli jsme si na výlet do zážitkového parku Zeměráj v Kovárově. Tam musím vzít také mámu, tátu a Vincu. Poznala jsem, že existují i jiné povolání rodičů, než že je máma SEO a táta UX konzultant a maj svý klienty. A taky jsme zasadily javor na památku nedožitých 85. narozenin paní Olgy Havlové. A dostaly stádlecký perník.
Pokračovat ve čtení →
Fíha, toto letí. Máma (nebo já?) zas 3 měsíce nenapsala nic na náš blog! Naposledy o zimním výletu za dědou. Je na čase s tím něco udělat. V novém domově se pořád něco děje. Třeba jsme chytili myš do pasti. A byli jsme na dvou masopustech. Slezl sníh ze všech koutů zahrady i lesa a užíváme si sluníčko, buřty, pískoviště a zvířátek. Koček, psů i lesních mravenců. Jednou nám zamrzla voda. A slavili jsme tatínkovi, Vincovi i moje narozeniny. Onemocněli jsme celá rodina a zase jsme se celá rodina uzdravili. Vše tedy funguje, jak má. Ale co vám chci hlavně povídat…
S tátou jsem minulý rok opravovala dům, tak jsem pořádně nemohla navštívit babičku a dědu v Novém Hrozenkově. A přitom to tam mám tak ráda. A pak byly ty Vánoce, že jo. O tom napsal už něco brácha. Jenže Vinca je pořád prcek, takže psal o 4 ztracených adventních pytlíčcích a že Vánoce spadly ze stropu a to se ví, že to tak nebylo. Přišel k nám Ježíšek, normálně, jako ke všem hodným dětem. Táta teda strašil, že k nám asi nepřijde, ale přišel. A s bráchou jsme dostali vláčkodráhu a knížky a vílu a skřítka a závodní auto a tričko s vílou Ariel a taky balón. A 2 telefonní sluchátka. A taky kocoura Pepu, o kterým taky brzo napíšu. Tak teď k tomu zimnímu příběhu u dědy a babičky.
Vinca našel pod stromečkem skřítka a já vílu. Jsou to naši velcí kamarádi. A řekli nám, den před odjezdem, že chtějí jet k dědovi a babičce s námi. Že také chtějí poslouchat večerní pohádku o Broučkovi. A tak se naskládali do kufru, přibalili jsme knížku a že jedem. Jenže pak bylo nutný zabalit i psa Mimi a kocoura Pepu. Možná jsme ještě měli vzít skřítky z lesa. Jsou tam, fakt. Navštěvujeme je a krmíme. Ale to už bychom se k babičce a dědovi asi nevešli.
Skládáme se ráno do auta. Hustě sněží. Opouštíme náš domeček a je nám trochu smutno. Ale těšíme se za babičkou a dědou!
To jsou skřítek a víla. Líbí se vám taky tak moc? Přinesl je Ježíšek. A ten Ježíšek se jmenoval prý Magda. Zkuste mu napsat, třeba vám taky vyčaruje panenku nebo panáčka!
Kdo je malý, jako já nebo brácha, musel na té cestě cítit kouzlo veselého zimního příběhu. Škoda, že tak krátkého. Kocour Pepa se po cestě rozhodl, že v přenosce rozhodně nepojede a celou cestu tam i zpět spal mámě na klíně. Slyšela jsem, jak říká, že ji to uklidňuje. Kocour Pepa se jmenuje Pepa po dědovi Pepovi.
Skřítek Vincent a víla Lilinka se k dědovi a babičce těšili moc. Hráli si s auty na koberci, pořád se chichotali a vymýšleli lotroviny.
Večer máma četla knížku Broučci. Nerozumíme všemu, ale něco nás k ní táhne. Každý večer před čtením listujeme a díváme se na obrázky. Nejzajímavější je ten, jak nesou skoro mrtvého broučka domů. A jsme rádi, že se mu nic nestalo. I když prý neposlouchal.
Víla Lilinka a skřítek Vincent většinu času trávili s hračkami v teple domova. Povídali jsme jim o broučcích z pohádky. Nechtělo se jim ven. Víla ani skřítek neměli zimní oblečení. Víla si dokonce doma zapomněla sukýnku.
My jsme si užívali zimních radovánek. Nechali jsme se vozit na bobech a plácali sněhuláky různých velikostí.
A hlavně jsme si užívali s dědou a babičkou.
Před rokem jsem si plánovala, že až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou… Chodila jsem do Montessori školky v Berouně, bojovala s chutí i nechutí zapadnout do denního řádu a místo panenek jsem měla radostí plesat u růžové věže. Nechtělo se mi.
Všechna čest rodičům, školka jako fakt dobrá, ALE doma je doma!
Naučila jsem se tam soustředěné práci, máma s tátou se snaží aplikovat principy Montessori i doma. Ale co si budeme nalhávat, častěji to u nás vypadá jak v lesní školce bez vedení. S Vincentem se začínáme mlátit auty do hlavy. Přišlo to náhle, ale nepouští nás to.
Teda určitě to u nás není jen (a hlavně) o kartičkách, hezkých obrázcích (vlastně jo, Kidedu, ale o tom později), o něčem na navlékání, o něčem na malování, na tvoření, na počítání, o abecedě nebo aktivitách simulujících praktický život. To těžko. To by máma musela být na jenom doma a nechodit do práce. A to ona zase jako chodí, ať v tom není namočenej jen táta.
Do školky jsem se v září tenhle rok měla vrátit. Nechápala jsem proč. Vždyť už jsem tam chodila, dokonce víc, než půl roku! To mám chodit zase? A proč nechodí Vinca?
A pak jsme odjeli na podzim k moooři. Celé to asi vyřešil tenhle odjezd. A taky to, že Vinca vyrostl, táta nás začal hlídat oba a máma mohla odejít dopoledne do kanceláře pracovat. Pak se s tátou vystřídají, táta jde do kanceláře a jsme zas s mámou. A taky máma začala více dbát na to, kdy si doma otevře počítač. A taky jezdím s tátou do domu, kde mu dělám společnost a zařizuju dlaždičky, hovínkocucy, lovím kuny a tahám Mimi za ocas.
Místo školky mi plánuje můj den kida… dika… dida… didaktická hra Kidedu.
Kdo nespadl naučenej z nebe, tak tady je wikipedický význam: „Didaktická hra (z řečtiny: didasko = učím, vyučuji) je název pro hry společenského nebo pohybového charakteru, které si kladou za cíl vzdělávat nebo procvičovat různé dovednosti hráče samotným průběhem herní aktivity.“
Máma to našla na sockách a objednala od paní Štěpánky Votrubové, autorky hry Kidedu. Pak nám přišel moc hezký set kartiček s klukem. Pojmenovali jsme ho Pepa (po dědovi Pepovi). A máma dokreslila ještě Pepu, jak jde do obchodu a jak jede na motorce.
Dávali jsme kartičky do dřevěného stojánku, který v setu posílají. Ale protože na to pořád Vinca chmatal a celé to padalo, přilepila na to máma zespodu magnet.
S rodiči jsme v září byli na dovolené v Chorvatsku, v městečku Trpnaj. Byla to má druhá dovolená u mooooře ty brďo. Podívejte, jak krásně plavu v moři. Pokoušel se i Vinca, ale moc mu to nešlo 🙂
To vám takhle jednou v březnu jedu Berounem na motorce a co nevidím. Barevný plakát s legrační postavičkou.
“Príma mami, to chci,” hlásím mámě. Bylo ji to předem jasné. No jasně, proč ne, říká. Jak to půjde, podíváme se tam.
Trvalo to ještě nějaký pátek, mezitím jsme koupili vysněné bydlení a prodělali s bráchou nějakou tu nemoc. Ale v polovině dubna jsme se na výstavu do berounského muzea zajeli podívat. Vinca byl zas trochu zpruzelý, špatně se vyspal. Máma neuměla zaparkovat ve městě, ale to nevadí. Zaparkovala v postranní ulici, kde se nesmí parkovat a riskla pokutu. Chválim, že nás na tu výstavu dostala, i když za 25 minut začínala v muzeu polední přestávka. Času bylo nakonec akorát. Jako bylo to moc hezký, ale zase co z toho, když koukáte na paňáčky ve vitríně.
Máma po výstavě koupila “mámu” a “tátu” a tak začal FENOMÉN IGRÁČEK i u nás doma. A to už bylo něco jiného. Najednou jsme měli 2 doktory, mámu, tátu a pana stavbyvedoucího. Ten není pravej, ale to nevadí. Vždycky se na něco hodí, třeba jezdí v autě nebo ho dám Vincentovi.
Tihle naši igráčkové byli dlouho bezdomovci. Měli náš velkej dům a v něm spoustu prostoru, ale usínali všudemožně. Máma jednoho dne přišla s poličkou, co měla 2 přihrádky a nějaký okýnka. Nejdřív jsem myslela, že to jsou nové sedačky pro mě a pro bráchu, ale ukázalo se, že je to budoucí igráčkodomeček.
Máma koupila barvu a štětec a začala natírat. Chtěla jsem se toho účastnit, ale zas tak mě to nebralo, raději jsem škádlila Vincenta. Za pár dnů měli igráčkové vymalováno. Mezitím se sice ztratil 1 doktor, ale to je možná dobře. 2 by se do tohodle holobytu nevešli a nevím, koho by pořád léčili. 1 je až dost.
A tak jsme si s Vincentem začali hrát. Tedy zkoušíme se nepoprat, kdo si vezme jakého igráčka nebo v jaké místnosti bude. A jestli bude vůbec v místnosti, jestli třeba neskočí z okna paní sousedce na zahradu.
Vše je ještě v plenkách, ostatně i Vincent. Máma dokoupila ještě takovej skládací dřevěnej nábytek. Na to poztrácení to prý stačí. A plánuje nějaký koberec, možná záclonku. Já bych si přála palačinky a citrón. Tak až s tím pohneme, přidám nějaké fotky, jo?
“3 roky mi budou,” hlásila jsem měsíc před narozeninami každý den. A pak jsem toho magického věku dosáhla.
Člověk by řekl, že se až tak moc nezměnilo, já bych ale řekla, že jo. Jezdím s tátou do naší chaloupky a tam s ním řeším řemeslníky, podlaháře, okenáře, topenáře… To bych například ve 2 letech dělat nemohla. Zkrátka mám s tátou hodně práce, takže jsem si pořádnou oslavu zasloužila.
Máma mi slíbila fajn oslavu. Já jsem upřímně nevěděla, do čeho jdu. Na svůj 2. divoký mejdan jsem zapomněla, jak na svoje donedávna oblíbený prasátko Pepinu. Tak k věci. Musela jsem se oháknout a připravit na všechno. Teplé ponožky, kdybych byla bez bot, sukně, kdyby se tančilo a čepice a nákrčník jako moderní doplněk. Mami, můžeme vyrazit!
Slavit jsme jeli do Teplic. Tak to je další město, které jsem poznala, díky rodičové! V Cacao Clubu jsme se sešli s malými i velkými kamarády a řádili, co to šlo. A šlo to, i se soplem u nosu.
Jako neměla bych se chlubit a kdesi cosi. Tak nebudu. Ale třeba to bude pro někoho inspirace. Puzzlíky a skládačky na procvičení mozkových závitů, taky náramek a trička na parádu. Moc krásnej růžovej polštář z obchodu MaxiMUM. Sedáváme na něm s Vincentem, když se díváme na večerníček. Máma nás pro tuto příležitost jen na polštář naaranžovala. Mám pusu ještě od oběda, nevadí?
Rodiče se rozhodli vzít mi mé milované Enduro a udělat ze mě velkou holku, co brázdí ulice na First Biku. Takže rok se s rokem sešel a já mám další prima video z nového dopravního prostředku. No, nějaký měsíc potrvá, než budu pirátkou silnic. Ale ten zvonek! Za ten květinový zvonek s legračním zvukem Enduro klidně odevzdám. Ještě se ho musím naučit používat v praxi. 🙂
Hurá, hurá! Konečně. Konečně jsme viděli babičku a dědu z Nového Hrozenkova. Tak moc jsem se za nimi těšila! Zdolali jsme zimní nemoci a pak se prý čekalo, až budu hodná. A já asi vůbec nezlobila, snědla jsem všechno, co jsem měla, uklidila si vždy svoje hračky… a ani Vincenta jsem nepozlobila. A jestli ano, tak jsem to raději zapomněla. A neptejte se mámy a táty, jestli jsem starostlivá a hodná ségra mladšího brášky. Někdy mají jiný názor 😉
Zkrátka a dobře jsme konečně odjeli na Valašsko. Já, táta, máma taky, Vincent taky a pes Mimi taky.
Pssst, teď vám povím jedno tajemství o tátovi. Když třeba nejím a táta už neví kudy kam, tak mi řekne, že to řekneme dědovi, že nejím a já to pak vždycky sním, protože za dědou a babičkou chci jezdit co nejčastěji a nechci, aby se na mě zlobili.
A jak je to tedy se mnou a s jídlem doopravdy?
Sním všechno co mám na talíři. Skoro. Hlavně, když je s jídlem legrace. Nejdřív jsem si myslela, že až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou. Teď se rozhoduju, jestli ze mě nebude náhodou taková Elena Arzak (akorát Lily Anna Vrána, to je podobné).
Tady pomáhám tátovi a ochutnávám bábovkové těsto
Když máma udělala palačinky, zjistila jsem, že si je můžu přikládat na obličej a vypadám pak jako strašidelné strašidlo a Vinca se tomu směje. Klidně to vyzkoušejte. Fajn je na obličej lepit palačinky z palačinkovače. Nevypadáte pak jako mastný čuník.
A takové špagety? S těmi se dá zase hrát jako s hadem. Můžete si udělat celou hadí rodinku. Vesele se plazí vedle talíře, zatímco vy si jíte ostatní hady a žížaly.
No a čokoláda? To je největší slast v jakékoliv formě. Ať teče nebo se drolí, lepí a cucá. Když jsem přála sladký nový rok a hodně čokolády, myslela jsem to 100% vážně.
Mám ráda písničky a pohádky. Hodně. Asi bych se dívala celý den. A je na co, vím to. Máma s tátou mají Chromecast, takže je pořád na co koukat. Nevidí to rádi. Ale já to ráda vidím.
Tahle holka, to je moje dobrá kámoška. Pepina, bráška Tomík, maminka a i tatínek mě hodně baví. Někdy lituju, že se mi neříkají Pepina Vránová a bráška není Tomík Vrána. A taky by mohli táta s mámou víc chrochtat.
Vždycky, když se na pohádku dívám, myslím na dědu s babičkou. Jezdím za nimi ráda jako prasátko Pepina. Bohužel ne tak často 🙁
Můj oblíbenec po prasátku Pepině. Táta ho umí dobře napodobovat. Nenáročná a veselá pohádka.
Zatím mě moc neberou. Je to hodně soustředění a malý člověk má pořád tolik práce. Když už, tak mě baví pohádky, kde se hezky zpívá a hrají tam malé děti:
Písnička se vlastně jmenuje Krávy, krávy. Ale to je jedno, zpívat bych to mohla od rána do večera.
Celkově jsem si toho šedovlasého pána oblíbila. Taky jeho malé operky. Nejvíc Červenou Karkulku.
Doktor Notička a jeho banda je zábavná a díky nim už umím hodně lidovek a broukám si i “uzdravené” písničky. Písničky najdete na webu České televize – Déčko.
