Zimní příběh o skřítcích, vílách, broučcích a zvířátkách

S tátou jsem minulý rok opravovala dům, tak jsem pořádně nemohla navštívit babičku a dědu v Novém Hrozenkově. A přitom to tam mám tak ráda. A pak byly ty Vánoce, že jo. O tom napsal už něco brácha. Jenže Vinca je pořád prcek, takže psal o 4 ztracených adventních pytlíčcích a že Vánoce spadly ze stropu a to se ví, že to tak nebylo. Přišel k nám Ježíšek, normálně, jako ke všem hodným dětem. Táta teda strašil, že k nám asi nepřijde, ale přišel. A s bráchou jsme dostali vláčkodráhu a knížky a vílu a skřítka a závodní auto a tričko s vílou Ariel a taky balón. A 2 telefonní sluchátka. A taky kocoura Pepu, o kterým taky brzo napíšu. Tak teď k tomu zimnímu příběhu u dědy a babičky.

Tričko s mořskou “paní”
Ahoj Vinco!

Hurá do zimní pohádky

Vinca našel pod stromečkem skřítka a já vílu. Jsou to naši velcí kamarádi. A řekli nám, den před odjezdem, že chtějí jet k dědovi a babičce s námi. Že také chtějí poslouchat večerní pohádku o Broučkovi. A tak se naskládali do kufru, přibalili jsme knížku a že jedem. Jenže pak bylo nutný zabalit i psa Mimi a kocoura Pepu. Možná jsme ještě měli vzít skřítky z lesa. Jsou tam, fakt. Navštěvujeme je a krmíme. Ale to už bychom se k babičce a dědovi asi nevešli.

Skládáme se ráno do auta. Hustě sněží. Opouštíme náš domeček a je nám trochu smutno. Ale těšíme se za babičkou a dědou!

To jsou skřítek a víla. Líbí se vám taky tak moc? Přinesl je Ježíšek. A ten Ježíšek se jmenoval prý Magda. Zkuste mu napsat, třeba vám taky vyčaruje panenku nebo panáčka!

Pohádky, zvířátka a prarodiče

Kdo je malý, jako já nebo brácha, musel na té cestě cítit kouzlo veselého zimního příběhu. Škoda, že tak krátkého. Kocour Pepa se po cestě rozhodl, že v přenosce rozhodně nepojede a celou cestu tam i zpět spal mámě na klíně. Slyšela jsem, jak říká, že ji to uklidňuje. Kocour Pepa se jmenuje Pepa po dědovi Pepovi.

Kocour Pepa = klínospáč vrnivý

Skřítek Vincent a víla Lilinka se k dědovi a babičce těšili moc. Hráli si s auty na koberci, pořád se chichotali a vymýšleli lotroviny.

Víla a skřítek jezdí s červeným autíčkem

Večer máma četla knížku Broučci. Nerozumíme všemu, ale něco nás k ní táhne. Každý večer před čtením listujeme a díváme se na obrázky. Nejzajímavější je ten, jak nesou skoro mrtvého broučka domů. A jsme rádi, že se mu nic nestalo. I když prý neposlouchal.

Vincovi to pořád nejde do hlavy…

Víla Lilinka a skřítek Vincent většinu času trávili s hračkami v teple domova. Povídali jsme jim o broučcích z pohádky. Nechtělo se jim ven. Víla ani skřítek neměli zimní oblečení. Víla si dokonce doma zapomněla sukýnku.

My jsme si užívali zimních radovánek. Nechali jsme se vozit na bobech a plácali sněhuláky různých velikostí.

A hlavně jsme si užívali s dědou a babičkou.

Jak si naplánovat den s Kidedu (a bez školky)

Před rokem jsem si plánovala, že až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou… Chodila jsem do Montessori školky v Berouně, bojovala s chutí i nechutí zapadnout do denního řádu a místo panenek jsem měla radostí plesat u růžové věže. Nechtělo se mi.

Všechna čest rodičům, školka jako fakt dobrá, ALE doma je doma!

Naučila jsem se tam soustředěné práci, máma s tátou se snaží aplikovat principy Montessori i doma. Ale co si budeme nalhávat, častěji to u nás vypadá jak v lesní školce bez vedení. S Vincentem se začínáme mlátit auty do hlavy. Přišlo to náhle, ale nepouští nás to.

Teda určitě to u nás není jen (a hlavně) o kartičkách, hezkých obrázcích (vlastně jo, Kidedu, ale o tom později), o něčem na navlékání, o něčem na malování, na tvoření, na počítání, o abecedě nebo aktivitách simulujících praktický život. To těžko. To by máma musela být na jenom doma a nechodit do práce. A to ona zase jako chodí, ať v tom není namočenej jen táta.

Návrat do školky? Nekonal se

Do školky jsem se v září tenhle rok měla vrátit. Nechápala jsem proč. Vždyť už jsem tam chodila, dokonce víc, než půl roku! To mám chodit zase? A proč nechodí Vinca?

A pak jsme odjeli na podzim k moooři. Celé to asi vyřešil tenhle odjezd. A taky to, že Vinca vyrostl, táta nás začal hlídat oba a máma mohla odejít dopoledne do kanceláře pracovat. Pak se s tátou vystřídají, táta jde do kanceláře a jsme zas s mámou. A taky máma začala více dbát na to, kdy si doma otevře počítač. A taky jezdím s tátou do domu, kde mu dělám společnost a zařizuju dlaždičky, hovínkocucy, lovím kuny a tahám Mimi za ocas.

Flákání? Zkuste didaktickou hru Kidedu Můj den

Místo školky mi plánuje můj den kida… dika… dida… didaktická hra Kidedu.

Kdo nespadl naučenej z nebe, tak tady je wikipedický význam: „Didaktická hra (z řečtiny: didasko = učím, vyučuji) je název pro hry společenského nebo pohybového charakteru, které si kladou za cíl vzdělávat nebo procvičovat různé dovednosti hráče samotným průběhem herní aktivity.“

Máma to našla na sockách a objednala od paní Štěpánky Votrubové, autorky hry Kidedu. Pak nám přišel moc hezký set kartiček s klukem. Pojmenovali jsme ho Pepa (po dědovi Pepovi). A máma dokreslila ještě Pepu, jak jde do obchodu a jak jede na motorce.

Dávali jsme kartičky do dřevěného stojánku, který v setu posílají. Ale protože na to pořád Vinca chmatal a celé to padalo, přilepila na to máma zespodu magnet.

 

Igráček v Berouně – i nás zasáhl FENOMÉN!

To vám takhle jednou v březnu jedu Berounem na motorce a co nevidím. Barevný plakát s legrační postavičkou.

“Príma mami, to chci,” hlásím mámě. Bylo ji to předem jasné. No jasně, proč ne, říká. Jak to půjde, podíváme se tam.

Výstava paňáčků ve vitríně

Trvalo to ještě nějaký pátek, mezitím jsme koupili vysněné bydlení a prodělali s bráchou nějakou tu nemoc. Ale v polovině dubna jsme se na výstavu do berounského muzea zajeli podívat. Vinca byl zas trochu zpruzelý, špatně se vyspal. Máma neuměla zaparkovat ve městě, ale to nevadí. Zaparkovala v postranní ulici, kde se nesmí parkovat a riskla pokutu. Chválim, že nás na tu výstavu dostala, i když za 25 minut začínala v muzeu polední přestávka. Času bylo nakonec akorát. Jako bylo to moc hezký, ale zase co z toho, když koukáte na paňáčky ve vitríně.

Bylo jich 5

Máma po výstavě koupila “mámu” a “tátu” a tak začal FENOMÉN IGRÁČEK i u nás doma. A to už bylo něco jiného. Najednou jsme měli 2 doktory, mámu, tátu a pana stavbyvedoucího. Ten není pravej, ale to nevadí. Vždycky se na něco hodí, třeba jezdí v autě nebo ho dám Vincentovi.

Igráčkodomeček v plenkách

Tihle naši igráčkové byli dlouho bezdomovci. Měli náš velkej dům a v něm spoustu prostoru, ale usínali všudemožně. Máma jednoho dne přišla s poličkou, co měla 2 přihrádky a nějaký okýnka. Nejdřív jsem myslela, že to jsou nové sedačky pro mě a pro bráchu, ale ukázalo se, že je to budoucí igráčkodomeček.

Máma koupila barvu a štětec a začala natírat. Chtěla jsem se toho účastnit, ale zas tak mě to nebralo, raději jsem škádlila Vincenta. Za pár dnů měli igráčkové vymalováno. Mezitím se sice ztratil 1 doktor, ale to je možná dobře. 2 by se do tohodle holobytu nevešli a nevím, koho by pořád léčili. 1 je až dost.

Táta se baví s doktorem a stavbyvedoucím

A tak jsme si s Vincentem začali hrát. Tedy zkoušíme se nepoprat, kdo si vezme jakého igráčka nebo v jaké místnosti bude. A jestli bude vůbec v místnosti, jestli třeba neskočí z okna paní sousedce na zahradu.

Vše je ještě v plenkách, ostatně i Vincent. Máma dokoupila ještě takovej skládací dřevěnej nábytek. Na to poztrácení to prý stačí. A plánuje nějaký koberec, možná záclonku. Já bych si přála palačinky a citrón. Tak až s tím pohneme, přidám nějaké fotky, jo?

Nejlepší dárek ke 3. narozeninám? Zvonek na First BIKE

“3 roky mi budou,” hlásila jsem měsíc před narozeninami každý den. A pak jsem toho magického věku dosáhla.

Člověk by řekl, že se až tak moc nezměnilo, já bych ale řekla, že jo. Jezdím s tátou do naší chaloupky a tam s ním řeším řemeslníky, podlaháře, okenáře, topenáře… To bych například ve 2 letech dělat nemohla. Zkrátka mám s tátou hodně práce, takže jsem si pořádnou oslavu zasloužila.

Vohoz na oslavu

Máma mi slíbila fajn oslavu. Já jsem upřímně nevěděla, do čeho jdu. Na svůj 2. divoký mejdan jsem zapomněla, jak na svoje donedávna oblíbený prasátko Pepinu. Tak k věci. Musela jsem se oháknout a připravit na všechno. Teplé ponožky, kdybych byla bez bot, sukně, kdyby se tančilo a čepice a nákrčník jako moderní doplněk. Mami, můžeme vyrazit!

Vyrážíme do Teplic!

Vyrážíme slavit do lázeňskýho města

Slavit jsme jeli do Teplic. Tak to je další město, které jsem poznala, díky rodičové! V Cacao Clubu jsme se sešli s malými i velkými kamarády a řádili, co to šlo. A šlo to, i se soplem u nosu.

Dárky ke 3. narozeninám

Jako neměla bych se chlubit a kdesi cosi. Tak nebudu. Ale třeba to bude pro někoho inspirace. Puzzlíky a skládačky na procvičení mozkových závitů, taky náramek a trička na parádu. Moc krásnej růžovej polštář z obchodu MaxiMUM. Sedáváme na něm s Vincentem, když se díváme na večerníček. Máma nás pro tuto příležitost jen na polštář naaranžovala. Mám pusu ještě od oběda, nevadí?

Dostala jsem odrážedlo First Bike

Rodiče se rozhodli vzít mi mé milované Enduro a udělat ze mě velkou holku, co brázdí ulice na First Biku. Takže rok se s rokem sešel a já mám další prima video z nového dopravního prostředku. No, nějaký měsíc potrvá, než budu pirátkou silnic. Ale ten zvonek! Za ten květinový zvonek s legračním zvukem Enduro klidně odevzdám. Ještě se ho musím naučit používat v praxi. 🙂

Bude ze mě kuchařka

Hurá, hurá! Konečně. Konečně jsme viděli babičku a dědu z Nového Hrozenkova. Tak moc jsem se za nimi těšila! Zdolali jsme zimní nemoci a pak se prý čekalo, až budu hodná. A já asi vůbec nezlobila, snědla jsem všechno, co jsem měla, uklidila si vždy svoje hračky… a ani Vincenta jsem nepozlobila.  A jestli ano, tak jsem to raději zapomněla. A neptejte se mámy a táty, jestli jsem starostlivá a hodná ségra mladšího brášky. Někdy mají jiný názor 😉

Zkrátka a dobře jsme konečně odjeli na Valašsko. Já, táta, máma taky, Vincent taky a pes Mimi taky.

Pssst, teď vám povím jedno tajemství o tátovi. Když třeba nejím a táta už neví kudy kam, tak mi řekne, že to řekneme dědovi, že nejím a já to pak vždycky sním, protože za dědou a babičkou chci jezdit co nejčastěji a nechci, aby se na mě zlobili.

A jak je to tedy se mnou a s jídlem doopravdy?

Sním všechno co mám na talíři. Skoro. Hlavně, když je s jídlem legrace. Nejdřív jsem si myslela, že až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou. Teď se rozhoduju, jestli ze mě nebude náhodou taková Elena Arzak (akorát Lily Anna Vrána, to je podobné).

Tady pomáhám tátovi a ochutnávám bábovkové těsto

Když máma udělala palačinky, zjistila jsem, že si je můžu přikládat na obličej a vypadám pak jako strašidelné strašidlo a Vinca se tomu směje. Klidně to vyzkoušejte. Fajn je na obličej lepit palačinky z palačinkovače. Nevypadáte pak jako mastný čuník.

A takové špagety? S těmi se dá zase hrát jako s hadem. Můžete si udělat celou hadí rodinku. Vesele se plazí vedle talíře, zatímco vy si jíte ostatní hady a žížaly.

No a čokoláda? To je největší slast v jakékoliv formě. Ať teče nebo se drolí, lepí a cucá. Když jsem přála sladký nový rok a hodně čokolády, myslela jsem to 100% vážně.

Oblíbené pohádky a písničky malé Lily Aničky

Mám ráda písničky a pohádky. Hodně. Asi bych se dívala celý den.  A je na co, vím to. Máma s tátou mají Chromecast, takže je pořád na co koukat. Nevidí to rádi. Ale já to ráda vidím.

Oblíbené krátké pohádky

Moje kamarádka prasátko Pepina

Tahle holka, to je moje dobrá kámoška. Pepina, bráška Tomík, maminka a i tatínek mě hodně baví. Někdy lituju, že se mi neříkají Pepina Vránová a bráška není Tomík Vrána. A taky by mohli táta s mámou víc chrochtat.

Vždycky, když se na pohádku dívám, myslím na dědu s babičkou. Jezdím za nimi ráda jako prasátko Pepina. Bohužel ne tak často 🙁

Tučňák Pingu je borec

Můj oblíbenec po prasátku Pepině. Táta ho umí dobře napodobovat. Nenáročná a veselá pohádka.

A co celovečerní pohádky?

Zatím mě moc neberou. Je to hodně soustředění a malý člověk má pořád tolik práce. Když už, tak mě baví pohádky, kde se hezky zpívá a hrají tam malé děti:

  • O Vánocích jsme se s tátou a mámou koukali na Ledové království. To bylo moc fajn. Všichni doma jsme kašlali a smrkali, ale tohle všem zvedlo náladu.
  • Na Silvestra jsme zůstali s mámou a tátou v obýváku a dívali se na příběh S tebou mě baví svět. To už jsem vlastně viděla podruhé!
  • Taky jsem viděla pohádku Tři bratři. Písničky už z tý pohádky hodně znám, patří mezi mé oblíbené. Takže za mě jo!
S bráchou sledujeme S tebou mě baví svět!
S bráchou sledujeme S tebou mě baví svět!

Oblíbené písničky

Pejsky, pejsky, jak si spolu povídáte?

Písnička se vlastně jmenuje Krávy, krávy. Ale to je jedno, zpívat bych to mohla od rána do večera.

Minioperky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře

Celkově jsem si toho šedovlasého pána oblíbila. Taky jeho malé operky. Nejvíc Červenou Karkulku.

Písničky doktora Notičky

Doktor Notička a jeho banda je zábavná a díky nim už umím hodně lidovek a broukám si i “uzdravené” písničky. Písničky najdete na webu České televize – Déčko.

V roce 2017 hodně smíchu, vzdoru, opiček, houpání a čokolády

S bráchou jsme na konci roku marodili. Brácha se pokakal dřív, než dojel na pohotovost. Pak se domů vrátil s diagnózou: „ten kluk má herpanginu“. Pak u nás začalo teprve tóčo.

Máma s tátou museli přestat pracovat. Vysávali nám nosy, sráželi horečky. Umývali hračky, uspávali, konejšili. Vlastně až do konce roku 2016. Byla to šichta, i pro nás s bráchou.

Ale pár hezkých vzpomínek jsem si do roku 2017 odnesla.

Umím si upravit vlasy. Sama!

Konečně jsem se začala zkrášlovat. Když mi táta nebo máma nedají gumičku, umím si nasadit čelenku!

Ozdobila jsem stromeček. Táta taky!

Ozdobila jsem stromeček: „Táta taky. Máma taky. Vincent taky. Pes Mimi ne.“

To mi bylo ještě dobře. Táta je šikovnej. Že s nápadem ozdobit stromeček přišel 10 dnů před tím skřítkem, co chodí po střeše a hází dárky oknem. V horečkách bych nepověsila ani baňku.

Skřítek Ježíšek přinesl dárky pro Lilinku

Skřítek Ježíšek přinesl hodně dárků pro Lilinku. Tak přesvědčil rodiče, že jsem byla celý rok moc hodná (o tom vzdoru se nedozvěděl, hurá!). Dostala jsem knížky, autíčka, autodráhu, tričko s panem požárníkem …

… ale hlavně houpací prkno. A tak se houpu. Houpy kroupy! Zatím ani jeden skřípnutý prst, kupodivu.

Sladký nový rok a hodně čokolády

Na závěr roku jsem si dala v Praze tu nejsladší tečku v oblíbené restauraci GamberoRosso. Mimochodem, táta s mámou pomohli týhle italský restauraci připravit web. Tak to maj jako srdcovku. A já už taky. Protože jejich FONDANT AL CIOCCOLATO CON COULIS DI FRAGOLE je prostě boží!

V roce 2017 hodně smíchu, vzdoru, opiček, houpání a čokolády přeje Lilinka!

Až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou…

Chodím už 3. měsíc do školky. Jiné, než jsem chodila, když bylo teplo. Ta mě nijak zvlášť nebavila. Teď chodím za Stáňou, Evou, Kubou a dětmi do školky, kde leštím zrcátka, přesýpám, třídím, navlékám korálky a skládám puzzle.

Řeknu to na rovinu. Ještě pořád trochu prskám, když mi táta řekne, že druhý den jedeme do školky. Jen tak. Chtěla bych být doma s bráchou Vincentem a poslouchat nemocnou písničku, na kterou pak máma zavolá doktora Notičku. Ale tak nějak začínám chápat, že mě v životě nečekají jenom radosti, ale taky nějaký ty povinnosti. Brr, no.

Naši usoudili, že mě nesvěří jen tak ledajakým tetám. Dali mě do školky, se kterou má co do činění nějaká Maruška Montessori. A tak chodím tam.

Pěla bych chválu, kdybych to uměla. Protože jsem ale zatím malé opičátko, musí si rodiče vystačit s tím, že do školky dojdu a už nepláču. Ne tolik. Zvykám si. Říká to i Petra, která po nocích píše hodnocení. Jak se máme, co děláme. Jestli to děláme líp a tak. Tak já prý dělám. Že se už prý i usmívám.

Ale táta mi chybí, tak nějak jsem doufala, že ve školce bude pořád. Tak se podívejte, co ve školce dělám:

Mám svůj kobereček a skládám třeba modré válečky. A někdy nespadnou :)

Mám svůj kobereček a skládám třeba modré válečky. A někdy nespadnou 🙂

Ráda kreslím. Tady zrovna zajíce, který potkal medvěda, který měl za zády schovanou Mášu.

Ráda kreslím. Tady zrovna zajíce, který potkal medvěda, který měl za zády schovanou Mášu.

p1310626-custom

Tady jsem usnula při navlékání korálků.

p1310605-custom

Zámky, zámečky, zavírátka, vrátka, sponky… Teď už se dostanu do každé kabelky a kufru 🙂

p1310593-custom

Tak tohle bude něco z prvních dnů.

p1310346-custom

Skládám svého koníka 🙂

Jak jsme s mámou nakupovali boty

Zatímco brácha je ještě malej a rozplývá se nad látkovým slonem, já už jsme velká a tak jsem mohla na velké nákupy do velkého obchodu ve velké Praze. Teda brácha jel nakonec taky, i když je malej. Ale jenom proto, že jela máma a ne táta. A jak brácha pořád pije mlíko od mámy, tak se musel zabalit a jet taky.

Držme se mámy a nebrečme

Jeli jsme do Prahy. Máma říkala: “Děti pozor, čeká nás výlet do obchodního centra Chodov. Budete hodné, budete se dívat, kde je maminka a nebudete u toho brečet.” Měla jsem dostatek informací. A taky jsem věděla, že jedeme pro boty. Abych mohla skákat v blátivých kalužích, jako prasátko Pepa.

Je čtvrtek. Vyrážíme. Doma se trochu pošťuchujeme s bráchou a zlobíme mámu.

Máma mi v rychlosti obkresluje nohy. Asi abych si měla co vybarvovat. Tak prý ne. Ach jo!

Už jsme tu, už jsme v Praze

Máma parkuje v podzemních garážích velkýho baráku. V tom baráku se staví, vrtá, bourá. Mám dojem, že jsem tu už byla s tátou. Ty podzemní garáže si jsou hodně podobný. Nevyznám se v tom. Vypadá to, že máma taky ne.

Fotí si zaparkované auto. To zná od táty. Táta vždycky fotí číslo, aby si nemusel pamatovat, kde přesně parkuje. Tak to máma dělá taky. Jenže pak se ukáže, že si vyfotila jen auto, to číslo se na fotku nevešlo.

Vjíždíme do obchoďáku. Máme s bráchou trochu vyděšený výraz. Nevím, asi jsme obrázkem naší mámy. Fotíme se pro tátu. Na památku.

lily-anna-oc-chodov
Tati, posíláme ti pozdravení z nákupáku

Zkoušíme, porovnáváme

Zkouším si sněhule. Kupujeme dvoje. Máma porovnává, měří. Já musím chodit, zouvat se a zase obouvat. A pořád ji hlídat. Kam jde. Chci jiný boty, ale máma má prý hlavní slovo. Trochu otrava. Máme vybráno. Jedny na lepší sníh, druhý na horší sníh. Jinak si to neumím vysvětlit.

lily-anna-zkousi-boty
Černý zimní sněhule? Proč né s princeznou Sofií?

Konečně svačina. Mám toho plné sněhule. Dvoje! Hurá do auta. Chodíme chvíli v kruzích. Chápu z toho, že máma hledá auto. Kouká se na fotku v telefonu. Prý si číslo pamatuje, ale moc ji nevěřím, když se přesvědčuje. Zjistíme, že číslo na té fotce není. Naštěstí to nevzdává a do garáže se dostaneme stejnou cestou, jako jsme před hodinou vjížděli do nákupáku. Jo, jistota je jistota.

Před cílovou rovinkou jsem už pořádně ušmajdaná. Máma taky, tahá mě za ruku a nosí Vincenta. Jenže je to máma, tak musí. U Alberta bere nákupní vozík, hází mě do něj a taky jedny boty. Do garáží se vezu jako princezna, tam vozík parkujeme. Už jenom kousek a jsme v autě. Nasedáme a zpíváme si. Zvládli jsme to.

Hledáme výjezd, mámě šrotuje v hlavě víc věcí, poznám to na ni.

“Boty!”

Zůstaly ve vozíku. Ty na horší sníh. Tak doufám, že letos bude jen ten lepší.

“Mami, nebleč. Mám ještě jedny,” myslím si v duchu. A takové jsou ty nákupy s naší mámou.