Začala jsem chodit do školky. Víte, co je to školka? Já to nevěděla, až do toho osudného dne. Rodiče to se mnou vůbec neprobrali. Vstávala jsem na mé poměry brzy. Dostala jsem šaty s medvídkem a kalhoty, které ven jentak nikdy nenosím.
Máma mě a tátu ráno fotila. Z toho jsem tedy nebyla moudrá. Copak jsem si obouvala boty poprvé? Ale byla jsem zvědavá, kam s tátou jedeme. Vonělo to dobrodružstvím. Víc, než posedávat doma. A s tátou je legrace, tak jsem jela bez breku.
Beru si milované botičky.
Táta mi do nich ještě pomáhá, ale brzy to zvládnu sama.
Že mě máma ráno fotila, to bych ještě skousla. Ale proč proboha rodinné fotky? A takhle ulítlé?
No ale než jsem se nadála, byla jsem celé dopoledne sama ve školce!
Co se dělo tam, nikomu nikdy nepovím!
Tohle je důkaz, kolik mám povinností. Po školce mě čekaly nákupy. No jo, hlavně nezapomenout plíny pro Vincka!
A doma mi rodiče naložili batoh na záda. Prý, abych chodila do školky s úsměvem! Pche. Kdo měl ale tušit, proč a co mi to na záda dávají? Ale žádné strachy. To nejhorší jsem překonala.
A podruhé jsem se taaakhle moc těšila do školky.
Tak táto, pojď už!
Hurá za kamarády! Dvě dopoledne týdně nejsou moc, tak ať si to pořádně užiju.