Chodím už 3. měsíc do školky. Jiné, než jsem chodila, když bylo teplo. Ta mě nijak zvlášť nebavila. Teď chodím za Stáňou, Evou, Kubou a dětmi do školky, kde leštím zrcátka, přesýpám, třídím, navlékám korálky a skládám puzzle.
Řeknu to na rovinu. Ještě pořád trochu prskám, když mi táta řekne, že druhý den jedeme do školky. Jen tak. Chtěla bych být doma s bráchou Vincentem a poslouchat nemocnou písničku, na kterou pak máma zavolá doktora Notičku. Ale tak nějak začínám chápat, že mě v životě nečekají jenom radosti, ale taky nějaký ty povinnosti. Brr, no.
Naši usoudili, že mě nesvěří jen tak ledajakým tetám. Dali mě do školky, se kterou má co do činění nějaká Maruška Montessori. A tak chodím tam.
Pěla bych chválu, kdybych to uměla. Protože jsem ale zatím malé opičátko, musí si rodiče vystačit s tím, že do školky dojdu a už nepláču. Ne tolik. Zvykám si. Říká to i Petra, která po nocích píše hodnocení. Jak se máme, co děláme. Jestli to děláme líp a tak. Tak já prý dělám. Že se už prý i usmívám.
Ale táta mi chybí, tak nějak jsem doufala, že ve školce bude pořád. Tak se podívejte, co ve školce dělám:
Mám svůj kobereček a skládám třeba modré válečky. A někdy nespadnou 🙂
Ráda kreslím. Tady zrovna zajíce, který potkal medvěda, který měl za zády schovanou Mášu.
Tady jsem usnula při navlékání korálků.
Zámky, zámečky, zavírátka, vrátka, sponky… Teď už se dostanu do každé kabelky a kufru 🙂
Tak tohle bude něco z prvních dnů.
Skládám svého koníka 🙂
