Svatý klid plný otázek

“Co to je?” ptám se táty a ukazuju na kompostér. Taky na venkovní lavici, kombajn, komín s plechovou korouhvičkou a na oheň v krbu.

“Kde je?” ptám se zmateně probíhající mámy.
“Kdo?” ptá se na oplátku máma.
“Méďa!” máma ho vytáhne z batohu. Cestujeme. Tak tomu říkají naši. Na sklonku babího léta jsme vytáhli paty z našeho Berouna. Zabalili medvídka, vláčky a psa Mimi a jeli dlouho dlouho dlouho. Nejdřív k babičce a dědovi a pak směrem do domečku v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Mám období “co to je”, které pozvolna navázalo na období “kde je”. Mámu i tátu jsem si pěkně vycvičila. Na každou jejich odpověď odborně odpovím: “aha!”
Současně neskončilo období mého ne ne ne ne. Je se mnou zkrátka legrace.

Naši v tom domečku pracovali. Ale jasně, užívali jsme si všichni jako rodina. Včetně malýho bráchy Vincenta, ten byl samo sebou s námi a pořád jedl trávu.

Já se tam naučila a vyzkoušela taky spoustu užitečných věcí:

• Třeba uvařit si ráno čokoládu. Pak ji vypít najednou a kváskového chleba koupeného v Čeladné ponechat osudu.
• Vyzkoušela jsem si koupání v lavoru.
• Spala jsem na půdě, kde přes den bydlel krokodýl!
• Bála jsem se šumění rádia, ale pouštěla jsem písničky “Hama” (sama).
• Aspoň pár hodin jsem blbla s babičkou a dědou. Chybí mi.
• S tátou jsem vymodelovala pejska z plastelíny a uvázala ho na provaz, dokud se nerozpustil.
• Vařila jsem polívku v obrovské kádi. Z kapradí, kamínků, dřeva, zátky od piva, kytiček. A pár mých slz, když jsem celá mokrá byla od vaření zatažena k rodinnému ohni.
• Hrála jsem si s mámou na indijánku.
• Snědli jsem u babičky a dědy ty nejbáječnější bramboráky.