Před rokem jsem si plánovala, že až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou… Chodila jsem do Montessori školky v Berouně, bojovala s chutí i nechutí zapadnout do denního řádu a místo panenek jsem měla radostí plesat u růžové věže. Nechtělo se mi.
Všechna čest rodičům, školka jako fakt dobrá, ALE doma je doma!
Naučila jsem se tam soustředěné práci, máma s tátou se snaží aplikovat principy Montessori i doma. Ale co si budeme nalhávat, častěji to u nás vypadá jak v lesní školce bez vedení. S Vincentem se začínáme mlátit auty do hlavy. Přišlo to náhle, ale nepouští nás to.
Teda určitě to u nás není jen (a hlavně) o kartičkách, hezkých obrázcích (vlastně jo, Kidedu, ale o tom později), o něčem na navlékání, o něčem na malování, na tvoření, na počítání, o abecedě nebo aktivitách simulujících praktický život. To těžko. To by máma musela být na jenom doma a nechodit do práce. A to ona zase jako chodí, ať v tom není namočenej jen táta.
Do školky jsem se v září tenhle rok měla vrátit. Nechápala jsem proč. Vždyť už jsem tam chodila, dokonce víc, než půl roku! To mám chodit zase? A proč nechodí Vinca?
A pak jsme odjeli na podzim k moooři. Celé to asi vyřešil tenhle odjezd. A taky to, že Vinca vyrostl, táta nás začal hlídat oba a máma mohla odejít dopoledne do kanceláře pracovat. Pak se s tátou vystřídají, táta jde do kanceláře a jsme zas s mámou. A taky máma začala více dbát na to, kdy si doma otevře počítač. A taky jezdím s tátou do domu, kde mu dělám společnost a zařizuju dlaždičky, hovínkocucy, lovím kuny a tahám Mimi za ocas.
Flákání? Zkuste didaktickou hru Kidedu Můj den
Místo školky mi plánuje můj den kida… dika… dida… didaktická hra Kidedu.
Kdo nespadl naučenej z nebe, tak tady je wikipedický význam: „Didaktická hra (z řečtiny: didasko = učím, vyučuji) je název pro hry společenského nebo pohybového charakteru, které si kladou za cíl vzdělávat nebo procvičovat různé dovednosti hráče samotným průběhem herní aktivity.“
Máma to našla na sockách a objednala od paní Štěpánky Votrubové, autorky hry Kidedu. Pak nám přišel moc hezký set kartiček s klukem. Pojmenovali jsme ho Pepa (po dědovi Pepovi). A máma dokreslila ještě Pepu, jak jde do obchodu a jak jede na motorce.
Dávali jsme kartičky do dřevěného stojánku, který v setu posílají. Ale protože na to pořád Vinca chmatal a celé to padalo, přilepila na to máma zespodu magnet.
