Lilinka plakala, až srdce bolelo, vzpírala se pestičkami a vztekle kopala nožkami. Ach, tak moc neměla ráda, když musela svoje ručičky s malými prstíčky protáhnout rukávky košilky, kterou se ji maminka každý večer po koupání snažila obléci s větší či menší trpělivostí.
“Lilinko, proč pláčeš?”
“Maminko, bojím se, že mi v rukávku zůstane ručička a už ji nikdy nevyndám”.
“Ale notak, Lilinko”, usmála se mile maminka, “ručičku otvůrkem strčíš dovnitř a druhou stranou ven. Nemusíš se bát, že bys ji nevyndala. A kdyby něco, maminka Ti vždycky pomůže.”
Lilinka se trochu uklidnila. V tom ale zpoza dveří vykoukl pejsek Mimi se svým roztomile tupým výrazem oslíka: “já myslím, že má Lilinka pravdu. Znám takové rukávky, ze kterých už packa druhou stranou nevyleze”.
Pejsek mamince tedy chyběl. Lily pomalu začínala nabírat a v jejich očičkách byla napsaná nedůvěra v maminčina slova.
“Pejsku, to ale nebyl rukávek, byla to ponožka na tvou nemocnou tlapku”.
Pejsek Mimi začal pozorovat mouchu, která mu lítala nad čumákem. Neměl rád poučování (kromě příkazů a zákazů) a v takových chvílích se rád začal soustředit na mouchy, větřík, štěkajícího pejska venku. I klika u dveří mu byla milejší.
“Mami a co je to ponožka?”, zajímala se zvědavá Lilinka.
“To Ti milá Lily Aničko nazuji na nožku příště, ale nesmíš plakat. A teď už spát”.
