Hurá, hurá! Konečně. Konečně jsme viděli babičku a dědu z Nového Hrozenkova. Tak moc jsem se za nimi těšila! Zdolali jsme zimní nemoci a pak se prý čekalo, až budu hodná. A já asi vůbec nezlobila, snědla jsem všechno, co jsem měla, uklidila si vždy svoje hračky… a ani Vincenta jsem nepozlobila. A jestli ano, tak jsem to raději zapomněla. A neptejte se mámy a táty, jestli jsem starostlivá a hodná ségra mladšího brášky. Někdy mají jiný názor 😉
Zkrátka a dobře jsme konečně odjeli na Valašsko. Já, táta, máma taky, Vincent taky a pes Mimi taky.
Pssst, teď vám povím jedno tajemství o tátovi. Když třeba nejím a táta už neví kudy kam, tak mi řekne, že to řekneme dědovi, že nejím a já to pak vždycky sním, protože za dědou a babičkou chci jezdit co nejčastěji a nechci, aby se na mě zlobili.
A jak je to tedy se mnou a s jídlem doopravdy?
Sním všechno co mám na talíři. Skoro. Hlavně, když je s jídlem legrace. Nejdřív jsem si myslela, že až budu velká, budu skladatelkou, navlékačkou, leštičkou. Teď se rozhoduju, jestli ze mě nebude náhodou taková Elena Arzak (akorát Lily Anna Vrána, to je podobné).
Tady pomáhám tátovi a ochutnávám bábovkové těsto
Když máma udělala palačinky, zjistila jsem, že si je můžu přikládat na obličej a vypadám pak jako strašidelné strašidlo a Vinca se tomu směje. Klidně to vyzkoušejte. Fajn je na obličej lepit palačinky z palačinkovače. Nevypadáte pak jako mastný čuník.
A takové špagety? S těmi se dá zase hrát jako s hadem. Můžete si udělat celou hadí rodinku. Vesele se plazí vedle talíře, zatímco vy si jíte ostatní hady a žížaly.
No a čokoláda? To je největší slast v jakékoliv formě. Ať teče nebo se drolí, lepí a cucá. Když jsem přála sladký nový rok a hodně čokolády, myslela jsem to 100% vážně.
